Hřeben Jeseníků v zimě
Po vzoru alpských Haute Route mne jednou napadlo přejít na lyžích co nejdelší a nejzajímavější úsek nejvyšších moravských hor. První rok jsem se pokoušel marně. Buď bylo málo sněhu, nebo nebyly prošlápnuté stopy. A taky jsem si nerozuměl s počasím. Další zima se vyvíjí slibně. Po víkendové sněhové kalamitě následuje týden krásného počasí. Předpověď počasí na sobotu je taky dobrá. V pátek večer cítím, že mám mimořádnou šanci.
Do Žďárského potoka jsme přijeli v 5 ,20 ráno. Vzal jsem si běžky, hole, batůžek s termoskou a s trochou jídla. Víc nepotřebuju. Zuzka odjíždí autem. Zamávám a mizím opačným směrem. Hned první metry ne sněhu dávají tušit, že podmínky se blíží optimu. Sníh křupe pod lyžemi a krásně stoupá. Začíná svítat a v 6 ,20 pod Alfrédkou vyšlo slunce. Jako duch jsem minul spící chatu a moje kroky směřují vzhůru na hřeben. Jelení studánka mě vítá nádherným rozhledem. Je 7 ,00. Na hřebeni je stopa místy vyfoukaná tak, že vystupuje nad okolní povrch. Dá se ale bruslit skoro kdekoliv. S Pradědem před očima svištím z Petrových kamenů. Nikde ani noha. Prvního člověka jsem potkal na úbočí Pradědu. Další lidi jsou před Švýcárnou. Je 8 ,30. Těším se na čaj. Jsou tu ubytovaní Němci a právě snídají. Mě ale personál odbyl se slovy že nemají vodu a tudíž ani čaj. V ruksaku mám termosku a v ní zbytek čaje, a tak mi Švýcárna i s celým personálem může být ukradená. Úsek k Červenohorskému sedlu mi opět zvednul náladu. S náhodným pocestným jsme svorně zanadávali na poměry a mizerné služby. Stopa do sedla je ukázková. Větší skupinku lidí jsem potkal až u sjezdovek. V sedle už je jako v úle. Je 9 ,30 - čas na doplnění kalorií. V místním bufetu měli nejen vodu, ale i čaj a polívku. Po jídle mažu dál. Nějak se zatahuje, kdeže ranní plechy jsou... . Aspoň se nespálím! Vřesová studánka , stoupání na Keprník. Tady trochu fouká. Přes Šerák a Čerňavu svištím do Ramzovského sedla. Je 12 ,00 - jsem spokojen s mezičasem. Davy lidí mě ale nenechají dlouho rozjímat. Cesta na Paprsek je „motání se“ v chumlu turistů. Začínám mít hlad. Na Paprsku v chatě musím něco pozřít, i kdybych měl stát frontu. Chata je klasicky na prasknutí, ale personál kupodivu stíhá. Tak jsem se odbyl smažákem a zapil to Šerákem. A znovu do stopy! Sjezd k Medvědí boudě znám zpaměti, stejně jako značku na Králický Sněžník. Hlásí se ale únava. Svádím to na pivo. I sníh je teď horší než ráno . Ve stínu zkůrovatěl. V 17 ,00 jsem stanul na vrcholu posledního dnešního stoupání. Cesta dolů ze Sněžníku je ale ještě dlouhá. Naplánoval jsem si sjezd po červené značce do Prostřední Lipky na vlak. Na rozcestí červené a žluté jsou moje plány zhaceny. Stopa je projetá jen ve směru do Horní Moravy po žluté značce. Šlapat potmě 20 km stopu v lese mě ani trochu neláká, a tak se vzdávám bez boje. Čas boje ale přesto nadešel, a nečekaně brzo! Stopy vyjeté odpoledne v těžkém hlubokém sněhu zamrzly, a já se teď těma „korytama a lavórama“ řítím bezmála volným pádem. Tyčky mezi nohama zpomalily let a v zápětí se už hrabu ven ze závěje pod stromem. Při takovém sjezdu je nejdůležitější správně zvolit místo na přistání. Terén se zmírnil a zledovatělá stopa se stala výhodou. Lyže jedou příjemně rychle bez jakéhokoliv úsilí. Je 18 ,00 a já jsem zase v hospodě. Tentokrát na parkovišti v Horní Moravě. Nemusím nijak spěchat, vlak z Červeného Potoka jede bůhví kdy. Tak jsem se konečně pořádně a v klidu najedl a pomalým krokem ukrajuju poslední kilometry ve stopě . Je bezvětří ale zima. Na cestu svítí měsíc. Do stanice jsem dorazil hodinu před odjezdem vlaku . Hřeben mám za sebou. Ještě víc jak hodinu klepu kosu na zastávce.